Předsevzetí pro život, ne pro nový rok

1. ledna 2016 v 21:35 | Ginger I. Fox |  moje keci
Novoroční předsevzetí?

Nevím, co všichni mají s novoročními předsevzetí. Nikdy jsem si žádné nedávala. Osobně si myslím, že pokud si něco vezmu do hlavy, tak není důvod s tím čekat do nového roku, ale začít hned.
Pro inspiraci se chci podělit s předsevzetími, které mě provázení už dlouho a nejsou to planá novoroční.
Poznávat nové. Nejdříve jsem začala tím, že jsem si z jídelního lístku vybrala to, co jsem předtím nejedla. Na procházce jsem šla cestou, kterou jsem před tím neznala. Stačilo začít a jít po malých krůčcích. Do dneška jsem toho tolik ochutnala a našla tolik krásných míst. Stačilo jen vylézt ze své ulity a nebránit se novému a změnám.
Udělat si na vše vlastní názor. A hlavně si za ním stát. Nelíbilo se mi, že něco nebo někoho odsoudím jen na základě toho, co mi řekli ostatní. A když už na něco názor nemám, tak jen něco tupě neodkývat a nestydět se za to, že o dané věci vůbec nic nevím.
Číst. Respektive číst víc. V knihách je přece tolik moudra a fantazie. Přece jen když čtu, vše si živě představuji a není to jako když koukám na film a hlavou mi běží jen 'jak dlouho to ještě bude trvat'. A ty dvě tři stránky před spaním jsou už neodmyslitelná součást každého dne.
Jít každý den na procházku. A nepočítám cestu po městě, na tramvaj nebo k autu. Alespoň na 20 minut a někam do přírody. Jinak to není žádná procházka.
Zlepšit svůj jídelníček. Ne žádné drastické diety. Jen prosté přemýšlení o tom, co chci sníst. Nebo třeba pročítání etikety. Prostě chci vědět, co jím. Jsem přece to co jím. :-)
Nesobecká maličkost. Každý den udělat nějakou nesobeckou maličkost pro druhé. Třeba pustit sednou nějakého staříka, podržet dveře nebo se jen usmát. Klidně dát nějakou kačku tomu, kdo jí potřebuje. Upřímně, koho vytrhne dát někomu 10 korun jen tak?
Přiznám se, že ne pořád tyhle svá předsevzetí dodržuji, ale držím se jich už dlouho. Aby ale byla účinná, mám je napsaná na místě, kde se na ně často dívám, tudíž na ně nezapomínám. To doporučuji všem, co si dávají předsevzetí. Jinak na to zapomenete!

Přeji Všem do nového roku jen to nejlepší!
 

...být vděční.

23. října 2015 v 9:10 | caleby |  moje keci
Poslední dobou pozoruji, jak si lidé neváží spousty věcí, berou je jako samozřejmost a často se k nim chovají až nevděčně.
Rozhodla jsem se napsat v deseti bodech, čeho si vážím, abych připomněla i sama sobě, proč být vděčná.
Zdravý - Myslím, že právě svého zdravý si lidé často neváží a často hazardují se svým životem. Osobně na své zdravý občas zapomínám v okamžicích, které jsou spojené s jídlem, když se přecpu něčím, co mému zdravý neprospěje.
Rodina - Nejvíce si vážím toho, že jsou to lidé, se kterými mně spojuje nejen společné příjmení, ale i láska a porozumění. Snažím se s nimi vycházet v dobrém, přesto že je to často těžké.
Každý nový den - Co když dnešek byl můj poslední den? Nikdy nevím, co bude zítra a už jen to, že ráno otevřu oči a je zase 'dnes' je důvod, proč se na svět alespoň trochu usmát.
Mám co jíst - Je to každodenní samozřejmost. Už jsem se setkala s lidmi, kteří před jídlem pronesou krátkou 'modlidbičku' za to, že jsou vděční, protože mají co jíst. Je to inspirativní, protože dnes na jídlo nemáme čas, často jíme ve spěchu a nejlépe s mobilem v ruce.
Mám kde spát - Na světě je spousta lidí, na které nečeká postel s matrací, polštářem a peřinou. Na mě ta postel čeká, což je super, protože je na místě, kterému říkám domov. Podle mě je domov dost abstraktní pojem, protože svůj domov si nosím s sebou, tudíž mohu být doma kdekoliv, ale postel si do baťohu nenarvu.
Mám skvělou práci - Moje práce je docela dřina, ale mám to tam ráda. Mám skvělí kolektiv, super šéfa a s penězi to taky není žádná katastrofa. I přesto jak mě to tam občas štve, jsem ráda, že vůbec nějakou práci mám a mám nějakou kačku navíc ke studiu.
Mohu studovat - Být vystudovaný je dnes samozřejmost, ale moje ambice nikdy nebyly toho typu, že bych honila titul za titulem. Naštěstí možnost studovat je tak jednoduchá a já jsem ráda, že jsem student. Alespoň mám slevu do kina.
Žiji v ČR - Žiji ve státě, kde se nemáme ani špatně, ale ani nijak super. ALE nikdo odtud neutíká (alespoň ne hromadně) a nikdo neutíká sem. V každé domácnosti (průměrné - statisticky vzato) je auto, počítač, lednička, myčka, pračka, mikrovlnka a kdo ví co ještě. Navíc průměrně jezdíme jednou ročně na dovolenou. To není zlé.
Svoboda - Nemusím se bát, říct svůj názor. Mohu cestovat, kam mě napadne. Mohu vyznávat náboženství, jaké chci. Mohu nosit oblečení, jaké chci. Vlastně si mohu dělat, skoro všechno, co chci. Není to super?
Vše co mám - Je snadné být nespokojený, kvůli všemu, co nemáme. Ale být spokojený s tím, co máme, je podle mně umění. Každý den narazím na něco, po čem mé srdce touží a pak má být jeden spokojený s tím co má... Stále se mám, co učit.
Když se nad tím zamyslím, mám toho vlastně víc, než potřebuji. Naopak si vážím maličkostí, co pro mě dělají druzí. Může to být třeba řidič tramvaje, který počká, než doběhnu. Nebo maminka, když uvaří něco, protože ví, že to mam prostě ráda.
Každý den, každou minutu po celý náš život máme být za co vděční, jen je třeba se to naučit.

caleby


Kdo má ten je..?

17. března 2015 v 14:03 | caleby |  moje keci
Ten kdo má, chce ještě víc. Kdo nemá nic, nechce nic. Nebo chce aspoň málo a sní o hodně.
Díky studiju dějin můžu s klidem prohlásit, že sice žijeme ve zkažené době, ale každá doba je svým způsobem zkažená. Obecně bych k tomu vytvořila jednoduchou rovnici: kdo má prachy, ten má moc. A bylo to tak už za Kleopatry, za Napoleona a taky dnes.
Další absurditou každé doby je, jak lidé chtějí dosáhnout míru. "Kdo chce mít, chystá válku!" Kdo chystá válku musí mít prachy. Ale válčení vysává pokladničky států a především běžných občanů, kteří musejí platit nesmyslné daně, třeba za to, že mají hlavu. Navíc vítěz může být jen jeden.
Každý určitě slyšel o 30leté válce. Každý určitě dokáže spočítat, že trvala 30 let. Někdo dokonce tuší, že válka byla náboženského charakteru. Bylo to tak, alespoň podle pramenů, první dracet let, přibližně. To si mezi sebou vyměňovali nadvládu válčící strany. Nicméňě posledních deset let války už nešlo o nic jiného, než kdo si kolik nahrabe.
No a není to dneska stejné? Nebo dokonce horší?
Proč hodnotíme lidi, podle toho co mají, ale ne podle toho, jací jsou? Je tu určitý první dojem, který každý na nás udělá, ale díky tomu, že někoho poznáme líp vlastně zjistíme, že ten šmudla je docela fajn a nějaká nádhera je inteligentní asi jako houpací koník.
Ovšem musím vzít v úvahu i to, co můžeme mít a nemá to hmotnou podstatu. Míním tím, vzpomínky ale také náš charakter. Jsou to "věci" nevyčíslitelné hodnoty.
Podle mě je na tom nejlíp ten, co je a má, ale přitom nemá.

Caleby
●●
"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." - Jan Werich
●●
 


Odkaz aneb co tu po nás zbyde

11. března 2015 v 21:25 | caleby |  moje keci
Myslím si, že každný máme nějaké to "životní poslání". Jen ho odhalit a dát se na tu správnou cestu.
Ale takovým životním posláním každého, zárověň i jeho odkazem, je mít a vychovat své děti tak, aby z nich byli prímový lidé.
Je až neuvěřitelné, jak je ta naše drobotina a budoucnost národa zkažená. Už děti ve školce mají chtřejší mobily jak já. Když jsem já chodila do školky, mobily jsme neznali.
Když jsme zlobili, rodiče nám říkali "za trest budeš doma". Dnes rodiče říkají "za trest ti vypnu počítač a půjdeš ven".
Dále všechny ty uhozené a "zkurvené" zákony, jak by řekl náš pan prezident, které se ohání tím jaké mají děti práva. A co povinnosti? Ty už děti nemají? Třeba že by se měly chovat slušně aspoň ke svým rodičům?
Když si vzpomenu, kolikrát jsem jako dítě dostala na prdel, přijde mi to úsměvné. Ale nepochybně jsem si to zasloužila. Dnes dítě nesmíte ani plácnout. V některých zemích by vám dítě i sebrali. Je to až k smíchu.
Takže co je to životní poslání?
Shrnula bych to takhle: "Milujte se a množte se!"
No a nezapomeňte vychovávat děti tak, abyste se za ně jednoho dne nemuseli stydět.

Caleby


Ještě jsem chtěla říct...

28. února 2015 v 23:36 | caleby |  moje keci
Co jsem to vlastně chtěla říct?
Chtěla jsem jen připomenou, že v dnešní době znám málokoho kdo je v pohodě a v klidu. Ale proč? Za čím se všichni honíme? Kam pořád spěcháme? Nerozumím tomu...
Copak je těžké každý den na chvíli zastavit? Jak bojovat proti stereotypu?
Já se snažím bojovat jednoduchým způsobem.
První co jsem začla dělat bylo pro mě docela výzvou. Začala jsem dělat kterých se bojím. Docela mě to posunulo dál, prostě na další level.
Dál jsem začla chodit víc pěšky, místo abych všude jezdila. A když jedu MHD, můžu alespoň přečíst pár stránek.
Když chodím pěšky, snažím se nedívat se pod nohy na chodník. Dívám se kolem sebe. Věřte nebo ne, ale během cesty je toho tolik k vidění. Já bydlím v části města, kde je hodně ptáků, nejvíc jsou zde straky. Je až neuvěřitelné, jaké hovadiny tyhle gangy provádí. Nejednou jsem se zastavila a zírala.
Stačí se jen dívat a nebát se dělat něco nového, pak už život nebude stereotyp.

Přeju všem, aby měli pestrý život Usmívající se

Celeby


Před smrtí neutečeme!!!

31. prosince 2014 v 11:21 | caleby |  moje keci
Je to divné, ale je to tak. Před smrtí se nedá utéct...

Kdybyste žili s mojí rodinou, naučili byste se cynismu, který, bohužel, bytahujete pokaždé, kdy to zrovna není vhodné. Je to ale obrana a smrt díky tomu bereme jako přirozenou věc, co je součástí života.
Nikdo z nás neví, kdy ho smrt zastihne. Jedno ale vím určitě. Nebudeme připravení. Tedy jen pokus se smrti nevydáme vstříc.
Podle mě útěk před smrtí nemá žádný smysl. Když žijete zdravým životem máte jisté, že vás dlouhověkost nemine. Tedy pokud vás nepřekvapí. Tím myslím nějakou nehodu, kde smrt neni přirozená.
Ale kdybych se přece rozhodla před smrtí utíkat, určitě by to bylo někam na venkov, kde je čistý vzduch, práce u domu a kvalitní strava nejlépe z vlastní zahrádky. Tam bych určitě prožila dlouhý a spokojený život a před smrtí bych neměla důvod utíkat.

Jinak všem přeji do nového roku, ať je horší než ten co bude a lepší než ten co byl Mrkající

Caleby


život v mlze

27. října 2014 v 14:39 | caleby |  moje keci
Proč mi dnešní svět připadá, nejen na podzim, tolik v mlze?

Poslední dobou mi připadá, že každý žije jen starostmi a strachy? Kam se poděla radost? Kam se podělo štěstí? Proč se jen bojíme? Máme vůbec proč?
Často si ve společnosti svých přátel přijdu jako návštěvník z jiné planety. Pořád mají jen samá trápení a problémy. Kdykoliv se mě zeptají, jak se mi daří, vždy odpovíml, že se mám fajn, že se mi daří dobře. Prý neni možné, aby byl pořád někdo tak dobře naladěný.
Například jedna osoba mě velmi blízká si neustále stěžuje, že v práci to a na úřadech ono...
Můj dědeček mi vždy říkal, abych se na problémy nejdřív usmála, pak že mi to nebude připadat jako konec světa. Říkal, že úsměv je něco jako modlitba, která vždy odrazí ty škaredé kletby, které na nás vysílají ostatní negativně naladění lidé.
Ale zpět k tématu. Mlha života pro mě je jasný slovní spojení pro ty, co nežijí v přítomosti. Žíjí až moc minulostí a nebo jsou až příliš upnutí k budoucnosti. Ani jedno neni dobré. Nejlepší je žít teď. Zamyslete se někdy nad tím, co zrovna teď děláte.
Já zrovna teď píšu článek na svůj blog, který tu slouží jako vylejvárna mému srdíčku. Venku je škaredě, mlha...
Přeju Vám všem, aby mlha ve vašem životě byla minimální a prosluněný slunečním světlem a teplem.

Caleby


Zelená jablka

30. dubna 2014 v 19:51 | caleby |  moje keci
Jsem závislák!

Mojí závislostí je jídlo. Sním toho tolik, že se mí přátelé diví, že někdo s takovou postavou toho může tolik sníst... Sama si to nedovedu vysvětlit. Usmívající se

Ale! Nic by se nemělo přehánět.
Poslední dobou sním tuny zelených jablek. Bohužel na sobě cítím, že jsem trochu závislá. Když vidím zelené jablko, neudržím své chutě a skočím po něm.
Smůla ale je, že mám z jablek rozedřené dásně a patro.
Tudíž můj názor na závislosti neni kladný. Ať už jde o jablka, hamburgery, drogy nebo sport.
Moje maminka mi často říkávala, že všeho moc škodí. Vždycky se musím usmát nad tím, že moji rodiče a prarodiče mají (skoro) vždycky pravdu.
Závislost je prostě něco špatného. Proto budu bojovat se všemi závislostmi, které ovládají můj život. A začnu třeba s jablkama.
Přeju Vám všem závslákům, abyste nad svými závislostmi vyhráli!

Zeleným jablkům zdar!

Caleby

Paradoxně u psaní tohoto článku jím zelená jablka.

Setkání ve vlaku

16. září 2013 v 22:41 | caleby
Proběhla jsem zdí. Vynořila jsem se na nástupišti plném lidí, vlastně rodiči loučící se s dětmi, co odjížděli zpět do Bradavic. Podívala jsem se na hodiny, bylo 10:58. Dnes jsem to měla opravdu jen tak tak. Rychle jsem se protáhla davem a nastoupila do prvního vagonu za lokomotivou. Kufr jsem sotva utáhla, ale nějaký usměvavý rodič mi pomohl.
Ocitla jsem se v uličce plné studentů. Některé tváře jsem poznávala od vidění, jiné jsem viděla úplně poprvé. Táhla jsem svůj kufr přeplněnou uličkou, když se vlak začal rozjíždět. Neudržela jsem rovnováhu a naletěla přímo do jednoho ze studentů.
A byl to on! Stál tam přede mnou. Harry Potter.
Zpanikařila jsem. Nejdříve mi pomohl na nohy a mile se na mě usmál. Celá jsem zrudla.
"Promiň," začala jsem se omlouvat, "setrvačnost, však to znáš."
Tak to bylo trapný. Zase jsem se snažila být vtipná.
Jen se na mě zakřenil.
"V pohodě," mrknul na mě. "Nechodila jsi se mnou loni na Lektvary?"
"A-a-ano, chodila," zakoktala jsem. "Nemáte v kupíčku volné místo navíc?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo ledabyle. Přece jsem na něj nemohla vybalit hned "Miluji tě! Vezmeš si mě?"
"Jo to máme, jsme tam jen já, Ron a Hermiona," zamrkal na mě. Z toho pohledu se mi podlamovala kolena. Popadla jsem kufr a zamířila si to do kupé.
U okna seděl Ron a naproti Hermiona, která zase četla. Šprtka. Ron se na mě podíval a přikývl na pozdrav, pak se zase věnoval své svačině. Harry za mnou zavřel dveře a pomohl mi s kufrem. Byla jsem v sedmém nebi, nikdy jsem se k němu tolik nepřiblížila. Sedl si naproti mně.
"Taky se tak těšíte do Bradavic?" zeptal se Harry.
Ronovi přes plnou pusu nebylo rozumět. Hermiona jen přitakala a dál se věnovala knížce.
"Ani nevíš, jak moc!" vydechla jsem. Přesně! Sedím tu v kupé s Harrym a jedu do Bradavic, může být něco lepšího?

Tak jsme tak v tiché společnosti vyjeli vstříc čtvrtému ročníku.

Taky je to jen člověk

21. května 2013 v 16:54 | caleby |  moje keci
Myslím, že právě náš 3. prezident je předmětem častých rozporů a nejvíc hlavně v pajzlu u piva.

Tuhle foku jsem sem dala hlavně proto, že je zde Miloš právě jako jeden z davu. Rád popije a pojí dobré jídlo a k tomu si dá cigárko.
Ano, viděla jsem video, kde náš prezident nevypadal zrovna nejlíp, dokonce by se dalo říct, že byl opilý.
To, co si zde přečtete, neznamená, že se ho zastávám, nebo ho dokonce bráním, ale zkusme na chvilku odhodit všechnu tu nenávist a hesla typu "Tohle není můj prezident!" a zkusme ho na chvilku brát jako člověka, prostě jako občana ČR.
Každý z nás jistě postřehl, že v historii byli jistí prezidenti, kteří chlastali. Myslím si, že v té době ještě nebyla média tak dravá jako teď. Jistě, určitě by to byla ustuda. OPILÝ PREZIDENT U KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ. Upřímně, myslím si, že nikdo z nás do toho pořádně nevidí. Neměli bysme ho za to soudit, žádná mezinárodní ostuda z toho není. To když Klaus ukrad pero, taky z toho byl poprask, ale brzy to vyčichlo.
Pan Zeman vykonává velice obtížný úřad, proto mu přeji, ať mu jeho homur i nadále vydrží.

Kam dál