moje keci

Předsevzetí pro život, ne pro nový rok

1. ledna 2016 v 21:35 | Ginger I. Fox
Novoroční předsevzetí?

Nevím, co všichni mají s novoročními předsevzetí. Nikdy jsem si žádné nedávala. Osobně si myslím, že pokud si něco vezmu do hlavy, tak není důvod s tím čekat do nového roku, ale začít hned.
Pro inspiraci se chci podělit s předsevzetími, které mě provázení už dlouho a nejsou to planá novoroční.
Poznávat nové. Nejdříve jsem začala tím, že jsem si z jídelního lístku vybrala to, co jsem předtím nejedla. Na procházce jsem šla cestou, kterou jsem před tím neznala. Stačilo začít a jít po malých krůčcích. Do dneška jsem toho tolik ochutnala a našla tolik krásných míst. Stačilo jen vylézt ze své ulity a nebránit se novému a změnám.
Udělat si na vše vlastní názor. A hlavně si za ním stát. Nelíbilo se mi, že něco nebo někoho odsoudím jen na základě toho, co mi řekli ostatní. A když už na něco názor nemám, tak jen něco tupě neodkývat a nestydět se za to, že o dané věci vůbec nic nevím.
Číst. Respektive číst víc. V knihách je přece tolik moudra a fantazie. Přece jen když čtu, vše si živě představuji a není to jako když koukám na film a hlavou mi běží jen 'jak dlouho to ještě bude trvat'. A ty dvě tři stránky před spaním jsou už neodmyslitelná součást každého dne.
Jít každý den na procházku. A nepočítám cestu po městě, na tramvaj nebo k autu. Alespoň na 20 minut a někam do přírody. Jinak to není žádná procházka.
Zlepšit svůj jídelníček. Ne žádné drastické diety. Jen prosté přemýšlení o tom, co chci sníst. Nebo třeba pročítání etikety. Prostě chci vědět, co jím. Jsem přece to co jím. :-)
Nesobecká maličkost. Každý den udělat nějakou nesobeckou maličkost pro druhé. Třeba pustit sednou nějakého staříka, podržet dveře nebo se jen usmát. Klidně dát nějakou kačku tomu, kdo jí potřebuje. Upřímně, koho vytrhne dát někomu 10 korun jen tak?
Přiznám se, že ne pořád tyhle svá předsevzetí dodržuji, ale držím se jich už dlouho. Aby ale byla účinná, mám je napsaná na místě, kde se na ně často dívám, tudíž na ně nezapomínám. To doporučuji všem, co si dávají předsevzetí. Jinak na to zapomenete!

Přeji Všem do nového roku jen to nejlepší!

...být vděční.

23. října 2015 v 9:10 | caleby
Poslední dobou pozoruji, jak si lidé neváží spousty věcí, berou je jako samozřejmost a často se k nim chovají až nevděčně.
Rozhodla jsem se napsat v deseti bodech, čeho si vážím, abych připomněla i sama sobě, proč být vděčná.
Zdravý - Myslím, že právě svého zdravý si lidé často neváží a často hazardují se svým životem. Osobně na své zdravý občas zapomínám v okamžicích, které jsou spojené s jídlem, když se přecpu něčím, co mému zdravý neprospěje.
Rodina - Nejvíce si vážím toho, že jsou to lidé, se kterými mně spojuje nejen společné příjmení, ale i láska a porozumění. Snažím se s nimi vycházet v dobrém, přesto že je to často těžké.
Každý nový den - Co když dnešek byl můj poslední den? Nikdy nevím, co bude zítra a už jen to, že ráno otevřu oči a je zase 'dnes' je důvod, proč se na svět alespoň trochu usmát.
Mám co jíst - Je to každodenní samozřejmost. Už jsem se setkala s lidmi, kteří před jídlem pronesou krátkou 'modlidbičku' za to, že jsou vděční, protože mají co jíst. Je to inspirativní, protože dnes na jídlo nemáme čas, často jíme ve spěchu a nejlépe s mobilem v ruce.
Mám kde spát - Na světě je spousta lidí, na které nečeká postel s matrací, polštářem a peřinou. Na mě ta postel čeká, což je super, protože je na místě, kterému říkám domov. Podle mě je domov dost abstraktní pojem, protože svůj domov si nosím s sebou, tudíž mohu být doma kdekoliv, ale postel si do baťohu nenarvu.
Mám skvělou práci - Moje práce je docela dřina, ale mám to tam ráda. Mám skvělí kolektiv, super šéfa a s penězi to taky není žádná katastrofa. I přesto jak mě to tam občas štve, jsem ráda, že vůbec nějakou práci mám a mám nějakou kačku navíc ke studiu.
Mohu studovat - Být vystudovaný je dnes samozřejmost, ale moje ambice nikdy nebyly toho typu, že bych honila titul za titulem. Naštěstí možnost studovat je tak jednoduchá a já jsem ráda, že jsem student. Alespoň mám slevu do kina.
Žiji v ČR - Žiji ve státě, kde se nemáme ani špatně, ale ani nijak super. ALE nikdo odtud neutíká (alespoň ne hromadně) a nikdo neutíká sem. V každé domácnosti (průměrné - statisticky vzato) je auto, počítač, lednička, myčka, pračka, mikrovlnka a kdo ví co ještě. Navíc průměrně jezdíme jednou ročně na dovolenou. To není zlé.
Svoboda - Nemusím se bát, říct svůj názor. Mohu cestovat, kam mě napadne. Mohu vyznávat náboženství, jaké chci. Mohu nosit oblečení, jaké chci. Vlastně si mohu dělat, skoro všechno, co chci. Není to super?
Vše co mám - Je snadné být nespokojený, kvůli všemu, co nemáme. Ale být spokojený s tím, co máme, je podle mně umění. Každý den narazím na něco, po čem mé srdce touží a pak má být jeden spokojený s tím co má... Stále se mám, co učit.
Když se nad tím zamyslím, mám toho vlastně víc, než potřebuji. Naopak si vážím maličkostí, co pro mě dělají druzí. Může to být třeba řidič tramvaje, který počká, než doběhnu. Nebo maminka, když uvaří něco, protože ví, že to mam prostě ráda.
Každý den, každou minutu po celý náš život máme být za co vděční, jen je třeba se to naučit.

caleby

Kdo má ten je..?

17. března 2015 v 14:03 | caleby
Ten kdo má, chce ještě víc. Kdo nemá nic, nechce nic. Nebo chce aspoň málo a sní o hodně.
Díky studiju dějin můžu s klidem prohlásit, že sice žijeme ve zkažené době, ale každá doba je svým způsobem zkažená. Obecně bych k tomu vytvořila jednoduchou rovnici: kdo má prachy, ten má moc. A bylo to tak už za Kleopatry, za Napoleona a taky dnes.
Další absurditou každé doby je, jak lidé chtějí dosáhnout míru. "Kdo chce mít, chystá válku!" Kdo chystá válku musí mít prachy. Ale válčení vysává pokladničky států a především běžných občanů, kteří musejí platit nesmyslné daně, třeba za to, že mají hlavu. Navíc vítěz může být jen jeden.
Každý určitě slyšel o 30leté válce. Každý určitě dokáže spočítat, že trvala 30 let. Někdo dokonce tuší, že válka byla náboženského charakteru. Bylo to tak, alespoň podle pramenů, první dracet let, přibližně. To si mezi sebou vyměňovali nadvládu válčící strany. Nicméňě posledních deset let války už nešlo o nic jiného, než kdo si kolik nahrabe.
No a není to dneska stejné? Nebo dokonce horší?
Proč hodnotíme lidi, podle toho co mají, ale ne podle toho, jací jsou? Je tu určitý první dojem, který každý na nás udělá, ale díky tomu, že někoho poznáme líp vlastně zjistíme, že ten šmudla je docela fajn a nějaká nádhera je inteligentní asi jako houpací koník.
Ovšem musím vzít v úvahu i to, co můžeme mít a nemá to hmotnou podstatu. Míním tím, vzpomínky ale také náš charakter. Jsou to "věci" nevyčíslitelné hodnoty.
Podle mě je na tom nejlíp ten, co je a má, ale přitom nemá.

Caleby
●●
"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." - Jan Werich
●●

Odkaz aneb co tu po nás zbyde

11. března 2015 v 21:25 | caleby
Myslím si, že každný máme nějaké to "životní poslání". Jen ho odhalit a dát se na tu správnou cestu.
Ale takovým životním posláním každého, zárověň i jeho odkazem, je mít a vychovat své děti tak, aby z nich byli prímový lidé.
Je až neuvěřitelné, jak je ta naše drobotina a budoucnost národa zkažená. Už děti ve školce mají chtřejší mobily jak já. Když jsem já chodila do školky, mobily jsme neznali.
Když jsme zlobili, rodiče nám říkali "za trest budeš doma". Dnes rodiče říkají "za trest ti vypnu počítač a půjdeš ven".
Dále všechny ty uhozené a "zkurvené" zákony, jak by řekl náš pan prezident, které se ohání tím jaké mají děti práva. A co povinnosti? Ty už děti nemají? Třeba že by se měly chovat slušně aspoň ke svým rodičům?
Když si vzpomenu, kolikrát jsem jako dítě dostala na prdel, přijde mi to úsměvné. Ale nepochybně jsem si to zasloužila. Dnes dítě nesmíte ani plácnout. V některých zemích by vám dítě i sebrali. Je to až k smíchu.
Takže co je to životní poslání?
Shrnula bych to takhle: "Milujte se a množte se!"
No a nezapomeňte vychovávat děti tak, abyste se za ně jednoho dne nemuseli stydět.

Caleby

Ještě jsem chtěla říct...

28. února 2015 v 23:36 | caleby
Co jsem to vlastně chtěla říct?
Chtěla jsem jen připomenou, že v dnešní době znám málokoho kdo je v pohodě a v klidu. Ale proč? Za čím se všichni honíme? Kam pořád spěcháme? Nerozumím tomu...
Copak je těžké každý den na chvíli zastavit? Jak bojovat proti stereotypu?
Já se snažím bojovat jednoduchým způsobem.
První co jsem začla dělat bylo pro mě docela výzvou. Začala jsem dělat kterých se bojím. Docela mě to posunulo dál, prostě na další level.
Dál jsem začla chodit víc pěšky, místo abych všude jezdila. A když jedu MHD, můžu alespoň přečíst pár stránek.
Když chodím pěšky, snažím se nedívat se pod nohy na chodník. Dívám se kolem sebe. Věřte nebo ne, ale během cesty je toho tolik k vidění. Já bydlím v části města, kde je hodně ptáků, nejvíc jsou zde straky. Je až neuvěřitelné, jaké hovadiny tyhle gangy provádí. Nejednou jsem se zastavila a zírala.
Stačí se jen dívat a nebát se dělat něco nového, pak už život nebude stereotyp.

Přeju všem, aby měli pestrý život Usmívající se

Celeby

Před smrtí neutečeme!!!

31. prosince 2014 v 11:21 | caleby
Je to divné, ale je to tak. Před smrtí se nedá utéct...

Kdybyste žili s mojí rodinou, naučili byste se cynismu, který, bohužel, bytahujete pokaždé, kdy to zrovna není vhodné. Je to ale obrana a smrt díky tomu bereme jako přirozenou věc, co je součástí života.
Nikdo z nás neví, kdy ho smrt zastihne. Jedno ale vím určitě. Nebudeme připravení. Tedy jen pokus se smrti nevydáme vstříc.
Podle mě útěk před smrtí nemá žádný smysl. Když žijete zdravým životem máte jisté, že vás dlouhověkost nemine. Tedy pokud vás nepřekvapí. Tím myslím nějakou nehodu, kde smrt neni přirozená.
Ale kdybych se přece rozhodla před smrtí utíkat, určitě by to bylo někam na venkov, kde je čistý vzduch, práce u domu a kvalitní strava nejlépe z vlastní zahrádky. Tam bych určitě prožila dlouhý a spokojený život a před smrtí bych neměla důvod utíkat.

Jinak všem přeji do nového roku, ať je horší než ten co bude a lepší než ten co byl Mrkající

Caleby

život v mlze

27. října 2014 v 14:39 | caleby
Proč mi dnešní svět připadá, nejen na podzim, tolik v mlze?

Poslední dobou mi připadá, že každý žije jen starostmi a strachy? Kam se poděla radost? Kam se podělo štěstí? Proč se jen bojíme? Máme vůbec proč?
Často si ve společnosti svých přátel přijdu jako návštěvník z jiné planety. Pořád mají jen samá trápení a problémy. Kdykoliv se mě zeptají, jak se mi daří, vždy odpovíml, že se mám fajn, že se mi daří dobře. Prý neni možné, aby byl pořád někdo tak dobře naladěný.
Například jedna osoba mě velmi blízká si neustále stěžuje, že v práci to a na úřadech ono...
Můj dědeček mi vždy říkal, abych se na problémy nejdřív usmála, pak že mi to nebude připadat jako konec světa. Říkal, že úsměv je něco jako modlitba, která vždy odrazí ty škaredé kletby, které na nás vysílají ostatní negativně naladění lidé.
Ale zpět k tématu. Mlha života pro mě je jasný slovní spojení pro ty, co nežijí v přítomosti. Žíjí až moc minulostí a nebo jsou až příliš upnutí k budoucnosti. Ani jedno neni dobré. Nejlepší je žít teď. Zamyslete se někdy nad tím, co zrovna teď děláte.
Já zrovna teď píšu článek na svůj blog, který tu slouží jako vylejvárna mému srdíčku. Venku je škaredě, mlha...
Přeju Vám všem, aby mlha ve vašem životě byla minimální a prosluněný slunečním světlem a teplem.

Caleby

Zelená jablka

30. dubna 2014 v 19:51 | caleby
Jsem závislák!

Mojí závislostí je jídlo. Sním toho tolik, že se mí přátelé diví, že někdo s takovou postavou toho může tolik sníst... Sama si to nedovedu vysvětlit. Usmívající se

Ale! Nic by se nemělo přehánět.
Poslední dobou sním tuny zelených jablek. Bohužel na sobě cítím, že jsem trochu závislá. Když vidím zelené jablko, neudržím své chutě a skočím po něm.
Smůla ale je, že mám z jablek rozedřené dásně a patro.
Tudíž můj názor na závislosti neni kladný. Ať už jde o jablka, hamburgery, drogy nebo sport.
Moje maminka mi často říkávala, že všeho moc škodí. Vždycky se musím usmát nad tím, že moji rodiče a prarodiče mají (skoro) vždycky pravdu.
Závislost je prostě něco špatného. Proto budu bojovat se všemi závislostmi, které ovládají můj život. A začnu třeba s jablkama.
Přeju Vám všem závslákům, abyste nad svými závislostmi vyhráli!

Zeleným jablkům zdar!

Caleby

Paradoxně u psaní tohoto článku jím zelená jablka.

Taky je to jen člověk

21. května 2013 v 16:54 | caleby
Myslím, že právě náš 3. prezident je předmětem častých rozporů a nejvíc hlavně v pajzlu u piva.

Tuhle foku jsem sem dala hlavně proto, že je zde Miloš právě jako jeden z davu. Rád popije a pojí dobré jídlo a k tomu si dá cigárko.
Ano, viděla jsem video, kde náš prezident nevypadal zrovna nejlíp, dokonce by se dalo říct, že byl opilý.
To, co si zde přečtete, neznamená, že se ho zastávám, nebo ho dokonce bráním, ale zkusme na chvilku odhodit všechnu tu nenávist a hesla typu "Tohle není můj prezident!" a zkusme ho na chvilku brát jako člověka, prostě jako občana ČR.
Každý z nás jistě postřehl, že v historii byli jistí prezidenti, kteří chlastali. Myslím si, že v té době ještě nebyla média tak dravá jako teď. Jistě, určitě by to byla ustuda. OPILÝ PREZIDENT U KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ. Upřímně, myslím si, že nikdo z nás do toho pořádně nevidí. Neměli bysme ho za to soudit, žádná mezinárodní ostuda z toho není. To když Klaus ukrad pero, taky z toho byl poprask, ale brzy to vyčichlo.
Pan Zeman vykonává velice obtížný úřad, proto mu přeji, ať mu jeho homur i nadále vydrží.

Bylo nebylo...

7. května 2013 v 18:41 | caleby
Čas plyne pořád stejně, ale tím, že doopravdy nejsme přítomni, tam kde jsme tak to uteče opravdu rychle.
Myslím že k tomuto téma se hodí jeden takový text, který mi jednoho slučeného dne vnutila moje Múza.

Jak jsem tak seděla v zadu za domem na studni, četla knížku a jarní sluníčko mě hřálo do zad, zvedla jsem oči. Na trávě kolem byly rozseté sedmikrásky, ale vždy jen sem tam nějaká. To v létě jich tu byly vždycky houfy. Můj pohled utkvěl na kruzích hlíny, kde tráva ještě nedorostla, to místo mi přišlo docela prázdné. Bývala zde hrazda na věšení prádla.
Zaposlouchala jsem se do cvrlikání ptáčků, které rušil jen zvuk cirkulárky a letadla. Podívala jsem se na nebe, ale oslnilo mě slunce a přes mraky jsem stejně nic neviděla.
V trávě jsem rozeznávala místa, kudy vedla pěšina, tráva zde byla už jednotná. Pohled mi spočinul na místě, kde kdysi bývalo ohniště. Hlavou se mi prohnalo tolik vzpomínek na radosti, které jsme tu společně zažili.
Dál jsem si prohlížela tak známou zahradu, přesto tak neznámou a jinou. Tam, kde bývaly dvě jabloně, stojí jen jedna. Tam, co bývala zahrádka s jahodami, rostou nové túje. Tam, kde dřív bývala pumpa, zeje bílé kolečko. Tam, kam jsem kdysi zasadili pomlázku dnes se košatí vrba.
Místo, které s láskou nazývám svým domovem, dnes bohužel navštěvuji jen jako host.
Jak jsem tak seděla v zadu za domem na studni, se slzami v očích, trápila mě teď jen jediná myšlenka. Všechno se změnilo…

Nikdy nic nezůstane stejné...

21. ledna 2013 v 20:32 | caleby
Změna...
...nikdy nic nezůstane stejné.

Jistě, změna je součástí našeho života.
Shodou náhod jsem se zrovna včera koukala na video, kde je změna jako jedno ze tří životní pravidel.
Tři životní pravidla podle Dana Millmana:
PARADOX - Život je záhada, ani se ho nesnaž pochopit.
HUMOR - Měj smysl pro humor. Směj se sám sobě - je to síla nade všechny.
ZMĚNA - Nikdy nic nezůstane stejné.

Ano, nikdy nic nezůstane stejné...
...je jasné, že měnit se bude pořád něco měnit. Dřív lidi nadávali na komunisty, chtěli změnu. Pak ke změně dolšo, ale zase je to špatně a teď vzpomínají: "no však za těch komoušů jsme se přece neměli tak zle..."
Ale pokud chcete změnit něco vy, tak na nic nečekejte a a běžte to změnit hned, protože na změnu neni nikdy pozdě!

PS. tu je odkaz na video, snad vám taky něčím přispěje

Jako živelná pohroma...

8. ledna 2013 v 20:51 | caleby
Aneb, přežila jsem konec světa!
Jedním velkým živlem byl údajný konec světa 21.12.2012. Četla jsem v novinách i na internetu jak lidi bláznili!
Stavěli si archy, podzemní kryty a různé jinné nesmysli!
Ale pro překvepení všech se vlastně vůbec nic nestalo!
Upřímně, všichni jsme to věděli, ale někde hluboko uvnitř jsme přesto doufali, že se něco stane.
Řekla bych, že se přece jen stalo... Kdo nakupoval dárky jen pár dní před Vánocema, ten se na chvíli ocitl přímo v centru víru nakupování a stresu. Nestálo to za to!
Jen doufám, že jste si Vánoce užili!
Přeji vám do nového roku ať je lepší než ten, co byl a horší než ten, co bude! Usmívající se

Jak jsem šla...

2. září 2012 v 12:46 | caleby
Včera poprchávalo a já si vyšla do krámu koupit mlíko...
Obula jsem si holínky, které jsou shodou náhod červené. Jak jsem tak šla přes město, všimla jsem si, jak na mě lidi koukají, respektivě na moje holínky. Ty holínky jsou totiž vážně dost výrazné. Tak jsem se v úvahách vracela domů a přišla jsem na tohle.
Ať už se lidi na moje holínky koukali z jakéhokoliv důvodu, rozhodně je to zaujalo. Ať už se jim to líbílo, nebo nelíbilo, nebo je to dokonce pohoršovalo, prostě je to zaujalo.
A proč jsem sem dala obrázek našich olympioniků?
Je to jednoduché.
Vlastně je to úplně stejné jako se mnou.
V daný okamžik byli odlišní a lidi to zaujalo. Stejně jako se mnou se jim to líbilo, nebo to kritizovali, a tak dál, a tak dál...
Takže, až vás lidi budou někdy kritizovat nebo obdivovat, je to proto, že jste je něčím zaujali! Usmívající se
Ale stejně i přes všechnu negativní kritiku "Jdeme dál...".

Maminka

26. srpna 2012 v 19:20 | caleby
O mamince...
Tak, teď se zamyslete, jestli vás napadne kdokoli jiný, kdo vás miluje přes to všechno co jste si kdy udělali?
Rozhodně by na prvním místě měla být maminka!
Maminka - člověk, který se o nás stará do doby dokud nejsme soběstační a ještě dýl. Maminka je přece ta osoba, která se rozhodla, že nás přivede na tento svět. Někteří si to možná neuvědomují, ale maminka je ta, která nám dala obrovský dar. Dar života. Měli byste jí být vděční! Místo věčného nadávání jí raději opětovat její lásku! Vždyť ona to s náma myslí dobře!
Proto budtě hodní na svoje maminky!
Buďte jim vděční za to, co všechno pro nás dělají! Usmívající se

Optimismus jménem Nickelback

16. července 2012 v 13:01 | caleby
Když jsem se rozmýšlela nad obsahem tohoto článku, slyšela jsem písničku Lullaby od Nickelback.
Nevím, zda tuhle kapelu znáte, ale jejich písničky jsou přímo nasáklé optimismem a životními radami. Myslím, že tohle je právě optimismus dnešní doby, šíří se písničkama. Vím že ne každá písnička je optimistická, jsou i o zlomeném srdci a bolestivé lásce. Ale to je jen příklad toho, že v dnešní době se tíhne opět k hudbě.
Dávám to sem i proto, že Nickelback je jedna z mojích nejoblíbenějších kapel. Myslím si, že jejich písničky určitě stojí za poslechnutí!
Mimochodem, zamýšleli jste se někdy nad významem písničky Raci v práci od Kabátů?

I já mám svůj sen...

15. července 2012 v 22:13 | caleby
Každý máme rozdílné sny, to už záleží na člověku...
Já si přeji jen trošku klidu.
Víte, já si přeju být v zahradě, někde v Asii, protože tam jsou zahrady nádherné, a mít čas být sama se sebou jen v té zahradě, kde realita jde stranou.
Nevím jestli jste si toho všimli, ale dnešní doba je šíleně uspěchaná. Já si nepřeju nic jiného, než na chvíli z této reality unikout...
Chápu, že někoho vábí ruch velkoměsta, ale co je ruch velkoměsta proti zpěvu ptáčků, tančícímu potůčku či šelestění větru?
Vážně, někdy je třeba jen zastavit a koukat, obdivovat... ale pravdou je, že často to může být na úkor reality, třeba, jako se stalo mě, vám může ujet spoj. Smějící se
Ale ani tak se úniků z reality nevzdám!
A jaké jsou vaše sny?

O úspěchu

21. června 2012 v 11:21 | caleby

Wikipedie: Úspěch je pozitivní výsledek snahy jednotlivce o dosažení určitého cíle.

Doufám že nečekáte žádný návod jak být úspěšní.
Jak už wikipedie říká, je to snaha o dosažení cíle.
Ano, snaha. Otázkou zůstává, jestli už jste začli?
Pokud ne, měli by jste, je to první krok k dosažení cíle.
Cesta k úspěchu nebývá snadná, protože, jak už to tak bývá, nic neni zadarmo, ale hlavní je vytrvat. Ať už se vám do cesty k cíli postaví cokoliv, překonejte to a jdetě dál.
A hlavně nevzdávejte to! Ať to stojí, co to stojí! Mohlo by se totiž stát, že to vzdáte před koncem...
Proto všem přeji pevné nervy a kopu trpělivosti, aby jste došli ke svým cílům. Usmívající se

O kráse...

15. června 2012 v 23:05 | caleby
Krása - pod tímto pojmem si každý představíme něco jiného.
Krása, definovala bych jí jako pozitivní pocit. Vždy když řekneme, že je něco krásné, nějakým způsobem se nám to zalíbilo a zaujalo nás to.
A kde krásu najít?
Stačí se rozhlédnout! Krása je přece všude kolem nás!
Ne vždycky je krása tak okatá, občas se skrývá v maličkostech a těch nejmenších detailech. Třeba květiny, zkuste se někdy kouknout opravdu zblízka. Jsou přenádherné a fascinují!
Krásu ale nejde vždy jenom vidět. Musíte jí i cítit. Tu pravou krásu vnímáme srdcem.
Ano, samozřejmě tu jsou krásné boty, kabelky (aby pánové neřekli...) a holky! Ale tuhle krásu vidíme. To jaký jsme naopak vnímáme a to je na té kráse tak krásné...

I´m really good girl...

7. června 2012 v 20:37 | caleby
Normální... to slovo mě absolutně (ne)vystihuje.
Přirovnám se k obrázku, v jádru jsem hodná a milá holka, ale co se týče mého chování, jsem radši drzá a prostě rebel. Povím vám proč.
Protože kdybych pořád byla ta hodná holka, lidi by toho zneužívali a nevážili si toho co pro ně dělám dobrovolně, ale naoko vždy s nosem nahoru. Stala by se z toho jen jedna běžná a normální věc. Každý by s tím počítal, že já to normálně udělám. Ale já ne... Vím, že to zní všelijak a působit to na vás bude taky tak, ale mě baví být tím ďáblíkem. Navenek rohy a uvnitř andílek.
Věřte mi, tohle není článek jenom o mě. Nás je hodně. Jenže nás andílky odsuzují na první pohled jako zlé. Zrovna teď je to tu u nás samý metalista, a dost mě překvapilo, když ten ryze metalistický člověk zdvořile oslovil a zeptal se na cestu do centra. Opravdu, byla jsem trošku v šoku. Věřím, že když shodí svůj metalový look, bude z něj jen další z nás.
Proto se ptám, proč soudíme lidi podle toho jak vypadají?
Je tohle normální?

Rutina

31. května 2012 v 20:58 | caleby
Můj každodení šálek čaje, aneb to se týká všech! Usmívající se
Mohla bych začít popisovat svůj den. Jak ráno vztanu, co snídám, že jdu tou zatraceně náročnou cestou k vlaku, která je náročná pouze ve všední dny a to jenom od 6:00 do 12:00. Ale ne, opět to napíšu jinak.
Myslím, že každodení šálek čaje je pro každého jiný a stejný. Každý děláme něco pořád stejně, každý den. Nebo týden, měsíc, rok...
Ale já bych se radši věnovala tomu čaji. Já mam ráda čaj zelený. Ikdyž v jedné čajce mají jeden nadpozemský modrozelený, který navždy zůstane můj nejoblíbenější. Usmívající se
A co vy? Jaký čaj máte nejraději? Usmívající se

Rovnováha

26. května 2012 v 16:04 | caleby
Dnes bych se tu chtěla věnovat rovnováze - rovnováze světa.
Často odsuzujeme zlo.
Napadlo Vás se někdy zamyslet, jaké by to bylo, kdyby na světě nebylo zlo?
Dobro nemůže existovat bez zla. Stejně jako život a smrt, světlo a tma.
Existovat musí obojí. Jak jinak by svět mohl být v rovnováze?
Tato myšlenka mě přivádí k ležaté osmičce. Jinak řečeno nekonečnu - kruhu který nemá konec ani začátek.
Dalo by se to přirovnat k fénixovi. Ten zemře - shoří a z popela se znovu narodí.
Stejně je to s otázkou "Co bylo první? Vejce nebo slepice?"

Život je jako omalovánky...

20. května 2012 v 13:39 | caleby
Uvažovala jsem k čemu by se dal přirovnat život. Dospěla jsem k názoru, že k omalovánkám.
Život je jako omalovánky, je jen na tobě jak si ho vybarvíš.
Ano, život je jako omalovánky. Každý si ho může vybarvit po svém. Často ale přetahujeme, nebo by jsme radši použili jinou pastelku. Však to všichni znáte.
Když omalovánky vybarvují dva, často se přou o barvě pastelky. Ještě horší je, když Vám někdo omalovánky pokreslý a Vy máte zkažený obrázek.
Myslím, že nejspíš tušíte, co tímhle básník chtěl říct. Usmívající se
Jaký názor máte na toto přirovnání Vy?

HAKUNA MATATA

14. května 2012 v 17:13 | caleby
Hakuna Matata - svahilká fráze pro bezstarostnost.
Mně se vždycky vybaví prasátko Pumba a veverka Timon (nevím přesně jak se tomu zvířátku říká, ale je to to na obrázku) v filmu Lví král. Vlastně jsem film neviděla, ale příběh znám. Vždy mi stačí podívat se na tohle video a hned mám zase důvod se usmívat. Usmívající se Prostě Hakuna Matata - vše, co tě trápí, rychle za hlavu dej!
Myslím, že nebude na škodu, když budete aspoň trošilinku bezstarostní. Koukněte na ně, jaký měli život. Krásný a bezstarostný. Myslím, že každý by si občas měl vyzkoušet trošku té děcké radosti. Ostatně kdo jiný je bezstarostný? Právě děti! Pokud to nejsou nějací extra zlobiči, tak to jsou sluníčka, která o starostích z dospěláckého světa nemají ani potuchy. Tvorečkové plní fantazie. Vím, že moje fantazie už je nakažená reálným světem, ale ani teď nepřestanu fantazírovat. Dál chci být tím snílkem, který věřil, že míč doletí až na měsíc.
Blbost, říkáte si. Dneska na nás číhají starosti na každém kroku. Tak co na chvíli zastavit? Zastavim a uvolnit se. Na tohle zná skvělí recept. Stačí se usmívat. Jak prosté, že? A neříká se "S úsměvem jde všechno líp" a napadlo Vás, že na tom něco bude? Já bych řekla, že jo! Usmívající se
Takže úsměv a HAKUNA MATATA Usmívající se

Něco mezi originalitou a kopií...

11. května 2012 v 22:50 | caleby
Tento článek bych tak trochu věnovala sobě. Usmívající se
Ano, i já jsem originál a zároveň kopie.
Citát "Narodil ses jako originál, tak neumírej jako kopie." je pěkný kec!
Tak zaprvé, už jako mimča se snažíme napodobovat. Napodobujeme chůzi, styl mluvení, jak držíme příbor nebo to jak vypadáme. Jasně, občas někdo přijde s něčím novým a originálním, jenže i to je po chvilce kopírováno. Ale rozhodně to není nic špatného! Znamená to, že se to někomu líbí a zaujalo ho to, tak proto Vás kopíruje.
Ale jak už jsem na začátku psala, chci se v tomto článku věnovat sobě. Abyste tomu rozuměli, chci to napsat na mém příkladu.
Sama sebe považuji za originál, ale vím, že jsem kopírka. Ano jsem kopírka velká jako půl Prahy a celý Brno k tomu! Protože povahou jsem komediant, tak jsem všude vidět a slyšet. Jenže i já jsem spoustu svých hlášek, triků a vtipů někde nakopírovala. Ale i tak to je v něčem originální...
Moje originalita spočívá v tom, že je tak originálně neoriginální. Nebo neoriginálně originální? Sama nevím, úplně mě to teď zmátlo.
Napadá mě, jestli oroginalita = jedinečnost? Zvláštní rovnice.
Protože moje Múza odjela na dovču, musíte se spokojit s tímto originálním obsahem.
Přiložila jsem i svoji neoriginálně originální fotku.
A na závěr bych citovala reklamu na kofolu:
"Originál je jen jeden."
Usmívající se

Cestou - necestou...

3. ledna 2012 v 22:05 | caleby
Víte, lepší život se dost přeceňuje. A co si vlastně při pojmu "lepší život" představíte Vy?
Mě se vybaví život, kde neni žádný stres, žádný spěch a žádná hondba za velkým jměním a majetek. Život, kde mi nikdo nevyčítá, že jsem celý den ležela pod jabloní a koukala se jak plují mraky. Prostě ráj.
Samozřejmě v dnešní době skoro nemožné, proto si vzpomenu na song od Jana Wericha Nebe na zemi, který je úžasný nejen po hudební stránce, ale i obsahové, ale to je z jiného soudku.
Podle mě by nebylo špatné určit si do budoucna nějaké cíle, ale co je důležitější je motivace. Motivace nás motivuje pro naší budoucnost je dokonce nezbytná. Normáně by jste si řekli "Proč bych to měla dělat?", ale takhle to děláte za nějakým účelem a v tomhle případě pro lepší život.
Kdybych já měla říct, co je pro mě motivací k lepšímu životu, rozhodně je to vyhlídka měkké trávy, kde nemusím přemýšlet nad starostmi dnešního uspěchaného světa. Krásný výhled na hory, či moře a vědomí, že jsem zabezpečila sebe i svoji rodinu. Jenže k uskutečnění mého lepšího života je třeba ještě hodně času a hlavně píle, protože zadarmo Vám nikdo nic nedá.
 
 

Reklama